Zvuk a hudba provází život člověka již odnepaměti. Působí na jeho psychickou i somatickou stránku, a to pozitivním i negativním způsobem. Již ve starověké Číně, Izraeli, Egyptě a Řecku se lidé zabývali otázkami působení hudby na lidský organismus. Např. Aristoteles doporučoval využití dórské stupnice, které připisoval duchovní sílu, a stupnice lydické, které naopak připisoval velký vliv na děti. Pokud pochopíme, jak zvuk a hudba ovlivňují život člověka a zaměříme svou pozornost na nosný terapeutický účinek, který se zde skrývá, otevírají se nám nové možnosti, kterých můžeme využít nejen ve vlastním životě, ale i v oblasti pomáhajících profesí.

Léčebný efekt zvuku a hudby je znám již od počátku lidstva. Nejdříve měla hudba elementární význam. Používalo se jí jako magického prostředku k ovládání přírodních sil, ale také jako způsobu boje proti nemocem a úzkosti ze smrti.

Postupem času se z primitivního léčení magickým způsobem vyvinula celá řada cílených rituálů. Některé národy věřily, že hudba (spojení rytmu, zpěvu a tance), kterou provozuje šaman, vyhání z těla nemoci a zlé síly. Tyto rituály měly preventivní i léčebnou funkci. S vývojem civilizací se hudba začala používat ve spojení s jejími léčebnými účinky. Například v Egyptě již tři tisíce let před naším letopočtem plavili na loďkách své nemocné po Nilu za doprovodu uklidňující hudby, která byla hrána na jednoduché nástroje.
Ze Starého zákona (první Kniha Králů) se dovídáme o králi Davidovi, který zpěvem a hrou na harfu vyléčil krále Saula z depresivních stavů. V Judeji používali hudbu i při léčení stavů transu, extáze či epilepsie.
V 17. a 18. století se léčba hudbou nazývala “iatromusica”, kde se věnovala pozornost i biochemickým a fyziologickým procesům provázejícím hudební percepci. Po druhé světové válce se využití zvuku a hudby silně rozvíjí. V roce 1948 zakládá A. Pontvik tzv. švédskou školu zaměřenou na muzikoterapii (z řeck. moisika – hudba, therapeineio – léčit). Paralelně s ní vzniká i jedna z prvních škol amerických. Poté následuje zrání mnoha hudebně terapeutických teorií a rozvoj škol v dalších zemích.

Z výše napsaného vyplývá, že již po tisíciletí si lidé uvědomovali, že správně volená hudba či působení tónů má pro člověka ozdravující charakter, který může být využit k terapeutickým účelům. S vývojem jednotlivých vědních disciplín se obraz o působení zvuku a hudby na lidský organismus postupně dotvářel a stále dotváří. Jednotlivé poznatky, např. z neurofyziologie, chemie, biologie a psychologie se tak využívají v muzikoterapeutických studiích. Poznatky z muzikoterapie se pak dále vnáší do dalších oblastí psychoterapie (např. arteterapie, dramaterapie), jakož i do obecně pedagogické i speciálně pedagogické praxe, kde kromě terapeutického efektu vstupuje prvek výchovný. Samozřejmě zde působí zpětná vazba a poznatky z jiných oblastí psychoterapie a pedagogiky jsou následně využity v muzikoterapii.
Poslech hudby vyvolává v člověku určité psychické i somatické procesy. Člověk vnitřně pociťuje a prožívá působení hudby. Hudba a jednotlivé zvuky v něm vyvolávají jisté nálady, pocity, afekty, jakož i změny chování a současně jsou ovlivněny i nejdůležitější vegetativní funkce, ale i tvorba hlasu, řeči i vlastní hudební aktivity. Základem pro vznik zvuku je vibrace těles. Jde o kmitající molekuly tvořící zvukovou vlnu, která následně prochází prostředím.

Akustická informace postupuje z periferní části sluchového orgánu do centrální nervové soustavy specifickou sluchovou dráhou a v mozku je zpracována.
Při poslechu hudby postupuje zvuková informace do mozkové kůry. Reakce se v somatické sféře projevují změnou svalového napětí a zvýšenou svalovou činností. Při dynamické hudbě pak můžeme pozorovat kývání hlavou, někdy i celým tělem, “bubnování” prsty dle taktu či rytmické pohyby nohou.
Na člověka však nepůsobí jen jeden akustický podnět. Člověk se nachází v moři vibrací a ne vše je jeho mozek prostřednictvím sluchu schopen registrovat. Zvuk slyšíme v rozmezí zhruba od 16 Hz do 20 000 Hz, což je poměrně malá část našeho zvukového vnímání. Zvukové vlny ale působí na celý organismus. Vibrace tak dopadají na buňky celého lidského těla a následně jsou zpracovávány mnoha dalšími kanály. Veškeré lidské vnímání je multisenzoriální.

Zvukovou vlnu mohou tedy vnímat i lidé, kteří jsou znevýhodněni nedoslýchavostí, hluchotou i hluchoslepotou. Jelikož jsou u těchto lidí velmi rozvinuty ostatní smysly (v tomto případě jde především o hmat), vnímají dopad zvukové vlny na celý povrch těla daleko intenzivněji. Proto je zcela mylná představa, že s těmito lidmi nelze pracovat v oblasti terapie hudbou či tancem. Je známo, že lidé neslyšící při terapii tancem improvizovaně tančí v rytmu hudby. Rozkmitané molekuly zvukové vlny proudící vzduchem dopadají na jejich kožní systém. Následné zpracování v centrálním nervovém systému má za následek uvědomění si vibrací spojených s rytmem hudby. Rytmus pak mohou vnímat i skrze podlahu bosými chodidly nebo dlaněmi opřenými o dřevěné obležení stěn sálu.
Mozek vědomě nevnímá škodlivé zvuky (šumy, hluky), ale tento “akustický smog” na organismus negativně působí. Takto vzniká pro organismus zátěž, která může vést ke stresům, vnitřnímu napětí apod. Ve výzkumu negativních účinků hluku na organismus se došlo k závěrům, že je postižena nejen nervová soustava, ale celý organismus. Problémem je, že je člověk schopen přijímat mnoho hluku jako samozřejmost, ignorovat jej, aniž by si uvědomil, že na něj působí destruktivním způsobem. Jednou z možností snížení “akustického smogu” je právě využití hudby.

Hudba je schopna specifickým způsobem komunikovat a vyústit ve významové a obsahové sdělení, které vyvolává u posluchače psychickou odezvu. Hudba proniká do hlubších sfér lidské psychiky než kupříkladu mluvené slovo a tím překračuje hloubku odpovídajících jevů ve verbálních přístupech. Akustické podněty ovlivňují biogenní vrstvu osobnosti. Rozhodujícím okamžikem ve vnímání hudby je interakce mezi sociogenní vrstvou vnímatele a obsahovou vrstvou hudebního díla. Takto vzniklý dialog podněcuje psychické změny, evokuje bytostné síly, přispívá k tvůrčímu rozvoji osobnosti vnímatele a aktivuje pozitivní emoce. Využití tohoto zjištění je patrné i na terapeutické práci v etopedické oblasti např. u osob závislých na alkoholu, pervitinu a jiných návykových látkách. Zvuk a hudba působí jako vynikající nonverbální prostředek komunikace s vnějším prostředím. Závislý člověk má často problémy v komunikaci, ale i problémy s vlastními emocemi. Nereálně hodnotí minulost a budoucnost, má značně oslabenou vůli. Prostřednictvím rytmu, melodie a harmonie se aktivují emociální pochody, upevňuje se schopnost soustředění a rozvíjí se komunikace.

Je-li zvolena hudební aktivita podněcující pohybové aktivity, dochází ke spontánnímu rehabilitačnímu účinku. Takto můžeme použít hudebně terapeutické programy i při nejrůznějších chorobách, jako je například Parkinsonova nemoc, při kterých pacienti ztrácí kontrolu nad psychickou a fyzickou pohyblivostí. I zde se uplatňuje působení hudby – melodie, harmonie a rytmu. Dochází k probuzení pohyblivosti, postupnému získání zkušeností s pohybem, orientací, sebedůvěrou.
V oblasti logopedie jsou hudební aktivity již dlouhou dobu rozvíjeny. Týká se to především koktavosti – poruchy fluence, ale i dalších vad řeči. Mimořádná pozornost je věnována zpěvu, protože především pravidelné dýchání, rytmická složka písní a také spontánní motivace daná radostí z hudby má blahodárný vliv a pomáhá při zlepšení řeči.

Zvuk a hudba jsou nedílnou součástí nás všech. Jsou lidé, kteří tvrdí, že si již život bez hudby nedokáží představit. Žijeme v moři zvuků, které přijímá náš organismus. Sami jsme však také zdrojem, od kterého se zvuk prostřednictvím molekul šíří do našeho prostředí. Hudba je ideálním prostředkem pro navození stavu relaxace a účinným prostředkem na uvolnění tenze. Je prevencí stresu a uvolňuje zátěžové stavy organismu. Například v Anglii se připravují do nemocnic častá vystoupení hudebních umělců, jelikož hudba je účinným prostředkem při působení na psychickou i somatickou sféru člověka. Ovlivňuje fyziologické procesy v lidském organismu a působí jako lék. Využití hudby v terapeutických programech pomáhá mnoha znevýhodněným lidem, ale také nabízí možnost zlepšení života těch, kdo se těší zdraví nebo lépe řečeno nejsou nějakým způsobem znevýhodněni. Úkolem muzikoterapie i nadále zůstává poznávat a zkoumat vliv zvuku a hudby na lidský organismus a sestavování vhodných programů, které budou účinně pomáhat při nejrůznějších potížích a problémech, které přináší každodenní život.